Jednou nahoře, jednou dole

Takový je život.

V mém případě se aktuálně nacházím těsně nad dnem. Doufám, že to nejhorší je za mnou. Že jsem připravena stoupat vzhůru.

Vše to začalo nedělním večerem, kdy jsem cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nebyly to slzy smutku, ale zoufalství. V životě každého z nás jsou nějaké problémy. Shodou okolností jsem před měsícem přestala řešit své problémy a začala se starat o druhé. Byla to obrovská chyba. Veškerý stres, který jsem prožívala se ve mně usazoval a čekal.

Vyčkával na okamžik, kdy budu nejzranitelnější a on se mohl prodrat ven.

Jak na strašáka jmémem Žárlivost

Každý to jistě zažil. Milujeme své drahé polovičky k zbláznění a ani za mák se nám nezamlouvá skutečnost, že náš skvělý přítel tráví čas s jinou ženou. 

Já sama si nikdy nepřipouštěla, že bych někdy žárlila. Kamarádky mých partnerů mi nikdy nevadily, respektovala jsem je. Sama jsem měla dost přátel z řad mužů. Poslední dobou ovšem se strašákem všech vztahů bojuji i já. Má drahá polovička udržuje vřelý vztah s jednou ze svých bývalých přítelkyň. A mně se to nelíbí. A bojuji se všemi těmi negativními pocity, které s žárlivostí souvisí.

Nedávno jsem se začala řídit radami, které mi pomáhají více důvěřovat, méně se trápit a hlavně respektovat fakt, že jistá slečna má své místo v životě mého přítele. Ráda bych se nyní o tyto rady a moudra podělila i s vámi.

Začátky. (Nejen ty blogerské)

Už to bude nějaký ten pátek (rok), co jsem založila tenhle blog, napsala pár článků a zase ho zavřela a nechala odpočívat. Na rovinu, byla jsem líná psát. Chyběla mi motivace a kreativní "střevo". Poslední dobou ovšem cítím, že se mám o co podělit. Že bych chtěla znovu trávit čas něčím tvořivějším.

Proto mi dovolte představit vám, již podruhé, blog jedné bláznivé slečny, která se přestěhovala za svým krásným přítelem několik stovek kilometrů od domova, snaží si budovat nový domov a zjišťuje, že se tak nějak na té cestě za láskou ztratila.

Vítám vás na blogu o hledání sama sebe a (ne)komických příběhů ze života.


Po třech letech opět za volantem

V osmnácti letech jsem úspěšně složila závěrečné zkoušky z autoškoly. Alespoň se to tak zdá, díky té malé kartičce v peněžence. Jenže... Měla jsem tehdy snad tu největší smůlu na inspektora. To kouzelné slovíčko "prospěla" mi napsal i za předpokladu, že jsem málem způsobila autonehodu. Jooo, zřejmě mu moje dlouhé nohy a sexistické poznámky, které celou dobu měl, dělaly větší starosti, než fakt, že neumím moc dobře řídit. 

Takže ano, mám řidičský průkaz. Ne, neřídím. Ano, bojím se řídit. A ano, po třech letech jsem se rozhodla se svým strachem začít bojovat. A není to vůbec snadný boj.

Invisible personality


Kdo se vůbec skrývá za tímto blogem?


Holka hledající štěstí. Nesebevědomá hromádka neštěstí, ze které se stává silná a sebevědomá žena budující si svůj nový domov (občas je fajn pustit do svého života i nějakého toho prince, který se zjeví na všem možném, jenom na tom bílém koni ne a ukáže nám, že jsme vlastně krásné). Snílek procházející se v dešti, v lese a bosky (což zní hrozně moc cool, dokud nemusí te umývat ty černý nohy). Milovník knih, horkých čajů a barevného listí za okny. Monstrum vyrábějící seznamy a harmonogramy úplně na všechno, snad i na čůrání. Introvert a abstinent nenávidějící párty a cizí lidi, který se snaží přizpůsobit dnešním nárokum společnosti a žít společenský život.

Tak a teď se v tom vyznejte. A taky se v tom zmatku snažte žít. Je to maglajz, ale víte co? Já ten svůj život většinu času stejně zbožňuji.